Je 1. července 2010. Hezké datum na nový začátek. Rozhodla jsem se, že začnu zase častěji psát. Chci uchovat vzpomínky a zážitky a chtěla bych, aby to byl tak trošku Bětuščin deníček (když už jsem klukům nic nepsala :-().
Bětuška - dnes jí je přesně týden, resp. za tři hodiny jí bude přesně týden. Je to naše nejmladší dítě, naše malá princeznička. Moje láska. Láska na první pohled. Fakt jsem se do ní zamilovala přesně v ten okamžik, kdy jsem ji poprvé spatřila. Každý den ji miluju víc a víc. Každou chvilku mě dojímá, nemůžu se na ni vynadívat, pořád ji zkoumám a zamilovaně pozoruju ...
Jak to bylo před týdnem? Teď je půl deváté. Před týdnem v půl deváté Pepča dokoupal kluky, já jsem, trošku nervozní, dobalila poslední věci do tašky a zavolala našim, že jim odvezeme kluky na hlídání a pojedeme asi do porodnice. Asi. Pořád jsem si totiž nebyla jistá, jestli je to fakt ono, jestli už opravdu rodím. Pořád jsem tak nějak počítala s tím, že nás z porodnice pošlou domů, ale rodit už jsem docela chtěla, líbilo se mi datum 24.6. a na miminko už jsem se moc těšila. Tak jsem rozhodla, že to prostě zkusíme a v porodnici se ukážu :-). Takže kluky jsme v pyžamech odvezli k našim s tím, že buď se pro ně za chvíli vrátíme anebo tam zůstanou přes noc.
V devět hodin jsme dorazili do porodnice. Přišli jsme na chodbu před příjmem, všude bylo ticho a klid, a najednou se otevřely dveře a v nich primář. Ptal se, co potřebujeme, tak jsem mu odpověděla, že asi možná rodím, že mám kontrakce po pěti minutách. Primář zavolal porodní asistentku, ta mě vzala dovnitř s tím, že mě vyšetří, natočí monitor a uvidí se. Pepulka čekal na chodbě a počítal spíš s variantou, že za chvilku přijdu a pojedeme pro kluky a domů. Po vyšetření bylo jasno, byla jsem otevřená na pět šest prstů, tak mi porodní asistentka rovnou podala košili na převlečení se slovy, že do půlnoci budeme mít miminko. A najednou jsem se začala tak zvláštně chvět, věděla jsem, že už není cesty zpátky, že fakt rodím a že za pár hodin s námi bude naše dcera, moje vytoužená holčička. Po monitoru jsem šla na chodbu pro Pepču, byl docela překvapený, když mě viděl v té obrovské noční košili :-)
Pepulka dostal slušivý obleček, mně PA mezitím nechala vykapat kapačku s antibiotiky (kvůli pozitivnímu streptokokovi), potom mi udělala klystýr (nic moc, ale aspoň jsem se u porodu nemusela bát nehody) a mohla jsem libovolně chodit do sprchy, pohybovat se po "hekárně". Ještě jsme udělali poslední fotky mého obrovského bříška. Bříška, které mělo za pár hodin zmizet. Užívala jsem si poslední pohyby miminka a v duchu jsem promlouvala k Bětušce, aby věděla, že už se na ni moc těšíme a že se musíme obě snažit, abychom se brzy setkaly. Kontrakce byly pořád po těch čtyřech třech minutách, a nijak zvlášť silné, úplně v pohodě se daly zvládnout. Dokonce mě Pepča na monitoru tak rozesmál, že i při kontrakci jsem se smála a nemohla přestat. Byli jsme totiž už na porodním sále, já ležela na porodním lůžku připojená na monitor a Pepča, že jestli už jako jdeme rodit, že si zapomněl foťák na hekárně. PA jenom koukala a prý jak je možný, že se při kontrakci směju :-)
Kolem půl jedenácté mi PA rupla plodové obaly a začala vytýkat čirá plodovka. Chvíli se nic moc nedělo, kontrakce pořád v pohodě, tlak jsem cítila jen při kontrakci. Ale za pár minut se to změnilo, po jedenácté začaly být kontrakce častější a silnější, po chvíli už byly po minutě a trvaly půl minuty až minutu. Už jsem je musela fest prodýchávat a věděla jsem, že brzy už půjde do tuhého. Ve čtvrt na dvanáct jsme šli na porodní sál a přišel už i primář a vyšetřil mě. Trošku mě zklamal, když řekl, že jsem otevřená tak na šest prstů a že to bude asi až zítra. Já jsem mu ale řekla, že už to nevydržím, že už se mi chce hrozně tlačit. Při jedné z dalších kontrakcí mě vyšetřila PA a že prý už jsem prakticky otevřená a že budu už moct začít tlačit. Zavolala zase hned primáře, ten kouknul a že teda jo, že už vidí hlavičku a že při další kontrakci mám pořádně zatlačit. Tak jsem tlačila, cítila jsem bolest, hrozně nepříjemné pálení, jak se hráz napínala, na dvě kontrakce jsem vytlačila hlavičku, na další ramínka a pak už jsem cítila strašnou úlevu, jak Bětuška vyklouzla ven. Bylo 23:35 hodin 24. června 2010. Hned začala brečet a já s ní :-). Já štěstím. Pak mi dětská sestra Bětulku na chvilinku ukázala a odnesla ji na ošetření, měření a zvážení, Pepča šel hned za ní. Zaslechla jsem, že měří 50 cm a váží 3.480 g a Apgar score měla 10,10,10 - prostě šikulka.
Já jsem asi za dalších 10 minut porodila placentu a pan primář se pustil do šití. Nastřižená jsem prý nebyla, ale od přiložených nůžek "řízlá", asi tak na tři stehy. Mezitím už přišel Pepulka s uzlíčkem - Bětuška byla zababušená a na hlavě měla růžovou pletenou čepičku, která jí pořád l
ezla nahoru :-). Z porodního sálu začali postupně odcházet dětské sestřičky, dětská doktorka, primář a nakonec i PA a my jsme tam zůstali sami tři. Zkusili jsme přiložit Bětušku a ta se hned krásně přisála. Byla jsem fakt v euforii, cítila jsem se dokonale šťastná, usmívala jsem se a brečela zároveň. Před půl jednou jsme zavolali našim i rodičům do Okrouhlice, samozřejmě jsme všechny vzbudili, ale myslím, že jim to ani moc nevadilo.
Asi hodinu po porodu si Bětku odnesla dětská sestřička a my s Pepčou jsme ještě hodinu zůstali na porodním sále. Pepulka byl už hrozně unavenej, posílala jsem ho domů, ale nechtěl a já byla ráda, nechtěla jsem tam zůstat sama. Před půl druhou jsem se šla osprchovat, pak mě PA odvedla na šestinedělí na pokoj, Pepča mi tam odnesl tašku a rozloučili jsme se. Já jsem prý měla odpočívat a spát. Hahaha, spát se mi fakt nepodařilo. Byla jsem tak nabitá, pořád se mi před očima odvíjel celý porod, promítala jsem si každý detail, snažila jsem se vybavit tvář Bětulky.
Ráno po páté hodině přišla dětská sestřička, jestli chci přinést už malou, že prý byla celou noc hodňoučká a spinkala jako jezulátko. Samozřejmě, že jsem chtěla, tolik jsem se na ni těšila. Když ji sestřička přinesla, Bětuška spinkala. Já jsem ji pořád musela pozorovat a nemohla se na ni vynadívat. Pak jsem začala rozesílat SMSky: Tak už je nás pět - 24.6.2010 v 23.35 se nám narodila Bětuška, váží 3480 g a měří 50 cm. Obě jsme v pořádku. A pak už jsem přijímala jednu gratulaci za druhou.
Tak takhle to bylo, když se nám narodilo naše třetí dítko :-)
P.S. Reakce Štěpánka, když se ráno od babičky a dědy dozvěděl, že má sestřičku prý byla ta, že zahalekal: "Do boje!" Trošku nezvyklý projev radosti, ale on si moc přál holčičku, aby ji jako rytíř mohl ochraňovat :-) A Ondráškovi to bylo asi tak nějak jedno. Každopádně v pátek odpoledne se přišli na Bětušku podívat a bylo to dojemný - pořád říkali, jak je krásná, malinká , pořád ji chtěli
hladit...
Bětuška - dnes jí je přesně týden, resp. za tři hodiny jí bude přesně týden. Je to naše nejmladší dítě, naše malá princeznička. Moje láska. Láska na první pohled. Fakt jsem se do ní zamilovala přesně v ten okamžik, kdy jsem ji poprvé spatřila. Každý den ji miluju víc a víc. Každou chvilku mě dojímá, nemůžu se na ni vynadívat, pořád ji zkoumám a zamilovaně pozoruju ...
Jak to bylo před týdnem? Teď je půl deváté. Před týdnem v půl deváté Pepča dokoupal kluky, já jsem, trošku nervozní, dobalila poslední věci do tašky a zavolala našim, že jim odvezeme kluky na hlídání a pojedeme asi do porodnice. Asi. Pořád jsem si totiž nebyla jistá, jestli je to fakt ono, jestli už opravdu rodím. Pořád jsem tak nějak počítala s tím, že nás z porodnice pošlou domů, ale rodit už jsem docela chtěla, líbilo se mi datum 24.6. a na miminko už jsem se moc těšila. Tak jsem rozhodla, že to prostě zkusíme a v porodnici se ukážu :-). Takže kluky jsme v pyžamech odvezli k našim s tím, že buď se pro ně za chvíli vrátíme anebo tam zůstanou přes noc.
V devět hodin jsme dorazili do porodnice. Přišli jsme na chodbu před příjmem, všude bylo ticho a klid, a najednou se otevřely dveře a v nich primář. Ptal se, co potřebujeme, tak jsem mu odpověděla, že asi možná rodím, že mám kontrakce po pěti minutách. Primář zavolal porodní asistentku, ta mě vzala dovnitř s tím, že mě vyšetří, natočí monitor a uvidí se. Pepulka čekal na chodbě a počítal spíš s variantou, že za chvilku přijdu a pojedeme pro kluky a domů. Po vyšetření bylo jasno, byla jsem otevřená na pět šest prstů, tak mi porodní asistentka rovnou podala košili na převlečení se slovy, že do půlnoci budeme mít miminko. A najednou jsem se začala tak zvláštně chvět, věděla jsem, že už není cesty zpátky, že fakt rodím a že za pár hodin s námi bude naše dcera, moje vytoužená holčička. Po monitoru jsem šla na chodbu pro Pepču, byl docela překvapený, když mě viděl v té obrovské noční košili :-)
Pepulka dostal slušivý obleček, mně PA mezitím nechala vykapat kapačku s antibiotiky (kvůli pozitivnímu streptokokovi), potom mi udělala klystýr (nic moc, ale aspoň jsem se u porodu nemusela bát nehody) a mohla jsem libovolně chodit do sprchy, pohybovat se po "hekárně". Ještě jsme udělali poslední fotky mého obrovského bříška. Bříška, které mělo za pár hodin zmizet. Užívala jsem si poslední pohyby miminka a v duchu jsem promlouvala k Bětušce, aby věděla, že už se na ni moc těšíme a že se musíme obě snažit, abychom se brzy setkaly. Kontrakce byly pořád po těch čtyřech třech minutách, a nijak zvlášť silné, úplně v pohodě se daly zvládnout. Dokonce mě Pepča na monitoru tak rozesmál, že i při kontrakci jsem se smála a nemohla přestat. Byli jsme totiž už na porodním sále, já ležela na porodním lůžku připojená na monitor a Pepča, že jestli už jako jdeme rodit, že si zapomněl foťák na hekárně. PA jenom koukala a prý jak je možný, že se při kontrakci směju :-)
Kolem půl jedenácté mi PA rupla plodové obaly a začala vytýkat čirá plodovka. Chvíli se nic moc nedělo, kontrakce pořád v pohodě, tlak jsem cítila jen při kontrakci. Ale za pár minut se to změnilo, po jedenácté začaly být kontrakce častější a silnější, po chvíli už byly po minutě a trvaly půl minuty až minutu. Už jsem je musela fest prodýchávat a věděla jsem, že brzy už půjde do tuhého. Ve čtvrt na dvanáct jsme šli na porodní sál a přišel už i primář a vyšetřil mě. Trošku mě zklamal, když řekl, že jsem otevřená tak na šest prstů a že to bude asi až zítra. Já jsem mu ale řekla, že už to nevydržím, že už se mi chce hrozně tlačit. Při jedné z dalších kontrakcí mě vyšetřila PA a že prý už jsem prakticky otevřená a že budu už moct začít tlačit. Zavolala zase hned primáře, ten kouknul a že teda jo, že už vidí hlavičku a že při další kontrakci mám pořádně zatlačit. Tak jsem tlačila, cítila jsem bolest, hrozně nepříjemné pálení, jak se hráz napínala, na dvě kontrakce jsem vytlačila hlavičku, na další ramínka a pak už jsem cítila strašnou úlevu, jak Bětuška vyklouzla ven. Bylo 23:35 hodin 24. června 2010. Hned začala brečet a já s ní :-). Já štěstím. Pak mi dětská sestra Bětulku na chvilinku ukázala a odnesla ji na ošetření, měření a zvážení, Pepča šel hned za ní. Zaslechla jsem, že měří 50 cm a váží 3.480 g a Apgar score měla 10,10,10 - prostě šikulka.
Já jsem asi za dalších 10 minut porodila placentu a pan primář se pustil do šití. Nastřižená jsem prý nebyla, ale od přiložených nůžek "řízlá", asi tak na tři stehy. Mezitím už přišel Pepulka s uzlíčkem - Bětuška byla zababušená a na hlavě měla růžovou pletenou čepičku, která jí pořád l
ezla nahoru :-). Z porodního sálu začali postupně odcházet dětské sestřičky, dětská doktorka, primář a nakonec i PA a my jsme tam zůstali sami tři. Zkusili jsme přiložit Bětušku a ta se hned krásně přisála. Byla jsem fakt v euforii, cítila jsem se dokonale šťastná, usmívala jsem se a brečela zároveň. Před půl jednou jsme zavolali našim i rodičům do Okrouhlice, samozřejmě jsme všechny vzbudili, ale myslím, že jim to ani moc nevadilo.Asi hodinu po porodu si Bětku odnesla dětská sestřička a my s Pepčou jsme ještě hodinu zůstali na porodním sále. Pepulka byl už hrozně unavenej, posílala jsem ho domů, ale nechtěl a já byla ráda, nechtěla jsem tam zůstat sama. Před půl druhou jsem se šla osprchovat, pak mě PA odvedla na šestinedělí na pokoj, Pepča mi tam odnesl tašku a rozloučili jsme se. Já jsem prý měla odpočívat a spát. Hahaha, spát se mi fakt nepodařilo. Byla jsem tak nabitá, pořád se mi před očima odvíjel celý porod, promítala jsem si každý detail, snažila jsem se vybavit tvář Bětulky.
Ráno po páté hodině přišla dětská sestřička, jestli chci přinést už malou, že prý byla celou noc hodňoučká a spinkala jako jezulátko. Samozřejmě, že jsem chtěla, tolik jsem se na ni těšila. Když ji sestřička přinesla, Bětuška spinkala. Já jsem ji pořád musela pozorovat a nemohla se na ni vynadívat. Pak jsem začala rozesílat SMSky: Tak už je nás pět - 24.6.2010 v 23.35 se nám narodila Bětuška, váží 3480 g a měří 50 cm. Obě jsme v pořádku. A pak už jsem přijímala jednu gratulaci za druhou.
Tak takhle to bylo, když se nám narodilo naše třetí dítko :-)
P.S. Reakce Štěpánka, když se ráno od babičky a dědy dozvěděl, že má sestřičku prý byla ta, že zahalekal: "Do boje!" Trošku nezvyklý projev radosti, ale on si moc přál holčičku, aby ji jako rytíř mohl ochraňovat :-) A Ondráškovi to bylo asi tak nějak jedno. Každopádně v pátek odpoledne se přišli na Bětušku podívat a bylo to dojemný - pořád říkali, jak je krásná, malinká , pořád ji chtěli
hladit...
Bětuška a její tři ochránci
Žádné komentáře:
Okomentovat