Všechno nejlepší!!!

Moje milovaná Bětulinko!

Ten rok tak strašně rychle utekl! Nemůžu uvěřit, že už tu jsi s námi fakt celý rok. Přijde mi to jak pár týdnů, co jsme večer jeli do porodnice ... Pořád to mám před očima, v živé paměti. A přitom z Tebe už je malá slečna, už rozhodně nejsi to malé bezbranné miminečko. Za ten rok ses naučila tolik věcí, tolik jsi toho poznala a objevila. Všichni jsme o rok starší, ale Ty jsi urazila ten největší kus cesty, Ty ses toho za ten rok naučila nejvíc. Když ses narodila, ležela jsi, brečela jsi, čurala, kakala, chovala se a každou chvilku byla u prsu. Teď už ležet nevydržíš (kromě pár hodin, co spíš), to brečení Ti ještě občas zůstalo, čuráš a kakáš pořád, chováš se pořád strašně ráda, u prsu už sice nejsi každou chvilku, ale vzdát se kojení zatím rozhodně nehodláš :-) Ale navíc umíš lézt, sedět, stát s oporou, kousíček popojít kolem stolku, papat i jiné věci než jen mlíčko, hrát si s hračkama, blbnout s bráchama, říkat: táta, áf (haf, pejsek), ám (ham) a spoustu blíže neidentifikovatelných slůvek, sem tam se vztekat, umíš tleskat, zamávat, smát se, legračně nakrčit nosík a přitom vystrčit dva spodní zoubky a usmát se, udělat malá, pomazlit se, dát nám úžasně mokrou kapří pusinku, sundávat si a vyhazovat z kočárku ponožky a pokrývky hlavy ... Máš čtyři zoubky, jsi o 23 cm delší a o 5,35 kg těžší. Jsi zkrátka naše šikovná holčička.

Bětuško, všechno nejlepší k prvním narozeninám! Máme Tě moc rádi!

Maminka, tatínek, Štěpánek a Ondrášek

O sobě

Jsem unavená, bez energie, vyšťavená. Tolik se těším na jaro, na sluníčko, na teplo.
Jsem šťastná, že mám tři děti, zdravé, šikovné, veselé. Miluju je! Ale mám pocit, že nezvládám.
Někdy se mi zdá, že už nemůžu dál, že už není kde a z čeho brát. Ale asi je, asi pořád nějaké rezervy mám, protože funguju. Jenže jak?! O děti se starám, zajišťuju, co je potřeba, ale tak nějak mechanicky, bez větší radosti. Mrzí mě to, trápím se tím, mám výčitky, pochybuju o sobě. Snad bude líp. Musí být líp ...

První vysvědčení a první zoubek

Tak mi to fakt nějak nejde. Už si tady nebudu nikdy slibovat, že budu psát častějc nebo pravidelně, protože prostě nejsem schopna to dodržet :-(( Poslední příspěvek je sedm měsíců starý ...
Ani jsem nezaznamenala Štěpánkův první školní den a už je tady první vysvědčení. Přijde mi, že je to nedávno, co jsem ležela v porodnici, vedle sebe jsem měla Štěpánka v zavinovačce a babička s dědou se na nás přišli podívat. Vidím to úplně zřetelně, přesně si vybavuju tu zavinovačku, je to jako včera ... A přitom je to šest let osm měsíců a devatenáct dní. Před dvěma dny jsem poprvé tak dopodrobna zkoumala jiné vysvědčení než to svoje :-)) Bylo to vysvědčení našeho syna . Mého malého chlapečka ... :-))) Tak nějak jsem v duchu počítala se samýma jedničkama, ale vidět to černé na bílém je přece jen něco jiného ... Je to šikula!
A první zoubek? Ten se ten samý den, tedy 31. ledna 2011, vyklubal naší Bětulince. V sedmi měsících a devíti dnech.

Nový začátek

Je 1. července 2010. Hezké datum na nový začátek. Rozhodla jsem se, že začnu zase častěji psát. Chci uchovat vzpomínky a zážitky a chtěla bych, aby to byl tak trošku Bětuščin deníček (když už jsem klukům nic nepsala :-().

Bětuška - dnes jí je přesně týden, resp. za tři hodiny jí bude přesně týden. Je to naše nejmladší dítě, naše malá princeznička. Moje láska. Láska na první pohled. Fakt jsem se do ní zamilovala přesně v ten okamžik, kdy jsem ji poprvé spatřila. Každý den ji miluju víc a víc. Každou chvilku mě dojímá, nemůžu se na ni vynadívat, pořád ji zkoumám a zamilovaně pozoruju ...

Jak to bylo před týdnem? Teď je půl deváté. Před týdnem v půl deváté Pepča dokoupal kluky, já jsem, trošku nervozní, dobalila poslední věci do tašky a zavolala našim, že jim odvezeme kluky na hlídání a pojedeme asi do porodnice. Asi. Pořád jsem si totiž nebyla jistá, jestli je to fakt ono, jestli už opravdu rodím. Pořád jsem tak nějak počítala s tím, že nás z porodnice pošlou domů, ale rodit už jsem docela chtěla, líbilo se mi datum 24.6. a na miminko už jsem se moc těšila. Tak jsem rozhodla, že to prostě zkusíme a v porodnici se ukážu :-). Takže kluky jsme v pyžamech odvezli k našim s tím, že buď se pro ně za chvíli vrátíme anebo tam zůstanou přes noc.
V devět hodin jsme dorazili do porodnice. Přišli jsme na chodbu před příjmem, všude bylo ticho a klid, a najednou se otevřely dveře a v nich primář. Ptal se, co potřebujeme, tak jsem mu odpověděla, že asi možná rodím, že mám kontrakce po pěti minutách. Primář zavolal porodní asistentku, ta mě vzala dovnitř s tím, že mě vyšetří, natočí monitor a uvidí se. Pepulka čekal na chodbě a počítal spíš s variantou, že za chvilku přijdu a pojedeme pro kluky a domů. Po vyšetření bylo jasno, byla jsem otevřená na pět šest prstů, tak mi porodní asistentka rovnou podala košili na převlečení se slovy, že do půlnoci budeme mít miminko. A najednou jsem se začala tak zvláštně chvět, věděla jsem, že už není cesty zpátky, že fakt rodím a že za pár hodin s námi bude naše dcera, moje vytoužená holčička. Po monitoru jsem šla na chodbu pro Pepču, byl docela překvapený, když mě viděl v té obrovské noční košili :-)
Pepulka dostal slušivý obleček, mně PA mezitím nechala vykapat kapačku s antibiotiky (kvůli pozitivnímu streptokokovi), potom mi udělala klystýr (nic moc, ale aspoň jsem se u porodu nemusela bát nehody) a mohla jsem libovolně chodit do sprchy, pohybovat se po "hekárně". Ještě jsme udělali poslední fotky mého obrovského bříška. Bříška, které mělo za pár hodin zmizet. Užívala jsem si poslední pohyby miminka a v duchu jsem promlouvala k Bětušce, aby věděla, že už se na ni moc těšíme a že se musíme obě snažit, abychom se brzy setkaly. Kontrakce byly pořád po těch čtyřech třech minutách, a nijak zvlášť silné, úplně v pohodě se daly zvládnout. Dokonce mě Pepča na monitoru tak rozesmál, že i při kontrakci jsem se smála a nemohla přestat. Byli jsme totiž už na porodním sále, já ležela na porodním lůžku připojená na monitor a Pepča, že jestli už jako jdeme rodit, že si zapomněl foťák na hekárně. PA jenom koukala a prý jak je možný, že se při kontrakci směju :-)
Kolem půl jedenácté mi PA rupla plodové obaly a začala vytýkat čirá plodovka. Chvíli se nic moc nedělo, kontrakce pořád v pohodě, tlak jsem cítila jen při kontrakci. Ale za pár minut se to změnilo, po jedenácté začaly být kontrakce častější a silnější, po chvíli už byly po minutě a trvaly půl minuty až minutu. Už jsem je musela fest prodýchávat a věděla jsem, že brzy už půjde do tuhého. Ve čtvrt na dvanáct jsme šli na porodní sál a přišel už i primář a vyšetřil mě. Trošku mě zklamal, když řekl, že jsem otevřená tak na šest prstů a že to bude asi až zítra. Já jsem mu ale řekla, že už to nevydržím, že už se mi chce hrozně tlačit. Při jedné z dalších kontrakcí mě vyšetřila PA a že prý už jsem prakticky otevřená a že budu už moct začít tlačit. Zavolala zase hned primáře, ten kouknul a že teda jo, že už vidí hlavičku a že při další kontrakci mám pořádně zatlačit. Tak jsem tlačila, cítila jsem bolest, hrozně nepříjemné pálení, jak se hráz napínala, na dvě kontrakce jsem vytlačila hlavičku, na další ramínka a pak už jsem cítila strašnou úlevu, jak Bětuška vyklouzla ven. Bylo 23:35 hodin 24. června 2010. Hned začala brečet a já s ní :-). Já štěstím. Pak mi dětská sestra Bětulku na chvilinku ukázala a odnesla ji na ošetření, měření a zvážení, Pepča šel hned za ní. Zaslechla jsem, že měří 50 cm a váží 3.480 g a Apgar score měla 10,10,10 - prostě šikulka.
Já jsem asi za dalších 10 minut porodila placentu a pan primář se pustil do šití. Nastřižená jsem prý nebyla, ale od přiložených nůžek "řízlá", asi tak na tři stehy. Mezitím už přišel Pepulka s uzlíčkem - Bětuška byla zababušená a na hlavě měla růžovou pletenou čepičku, která jí pořád lezla nahoru :-). Z porodního sálu začali postupně odcházet dětské sestřičky, dětská doktorka, primář a nakonec i PA a my jsme tam zůstali sami tři. Zkusili jsme přiložit Bětušku a ta se hned krásně přisála. Byla jsem fakt v euforii, cítila jsem se dokonale šťastná, usmívala jsem se a brečela zároveň. Před půl jednou jsme zavolali našim i rodičům do Okrouhlice, samozřejmě jsme všechny vzbudili, ale myslím, že jim to ani moc nevadilo.
Asi hodinu po porodu si Bětku odnesla dětská sestřička a my s Pepčou jsme ještě hodinu zůstali na porodním sále. Pepulka byl už hrozně unavenej, posílala jsem ho domů, ale nechtěl a já byla ráda, nechtěla jsem tam zůstat sama. Před půl druhou jsem se šla osprchovat, pak mě PA odvedla na šestinedělí na pokoj, Pepča mi tam odnesl tašku a rozloučili jsme se. Já jsem prý měla odpočívat a spát. Hahaha, spát se mi fakt nepodařilo. Byla jsem tak nabitá, pořád se mi před očima odvíjel celý porod, promítala jsem si každý detail, snažila jsem se vybavit tvář Bětulky.
Ráno po páté hodině přišla dětská sestřička, jestli chci přinést už malou, že prý byla celou noc hodňoučká a spinkala jako jezulátko. Samozřejmě, že jsem chtěla, tolik jsem se na ni těšila. Když ji sestřička přinesla, Bětuška spinkala. Já jsem ji pořád musela pozorovat a nemohla se na ni vynadívat. Pak jsem začala rozesílat SMSky: Tak už je nás pět - 24.6.2010 v 23.35 se nám narodila Bětuška, váží 3480 g a měří 50 cm. Obě jsme v pořádku. A pak už jsem přijímala jednu gratulaci za druhou.
Tak takhle to bylo, když se nám narodilo naše třetí dítko :-)

P.S. Reakce Štěpánka, když se ráno od babičky a dědy dozvěděl, že má sestřičku prý byla ta, že zahalekal: "Do boje!" Trošku nezvyklý projev radosti, ale on si moc přál holčičku, aby ji jako rytíř mohl ochraňovat :-) A Ondráškovi to bylo asi tak nějak jedno. Každopádně v pátek odpoledne se přišli na Bětušku podívat a bylo to dojemný - pořád říkali, jak je krásná, malinká , pořád ji chtěli
hladit...

Bětuška a její tři ochránci

Rychlý přehled po čtvrt roce

Tak teda koukám, že to nějak flákám. Byla jsem tu naposledy bezmála před třemi měsíci. No jo, ale mám pořád co dělat, protože jsme konečně ve svém domečku. Takže práce jak na kostele ... A konec v nedohlednu :-) Tak aspoň v krátkosti shrnu, co se všechno stalo. Jestli si teda ještě na všechno vzpomenu ...
Jak jsem psala už minule, domeček nám začali montovat 2. listopadu 2009. Ten den se u Štěpánka objevily neštovice ... 13. listopadu začaly vyskakovat pupínky Ondráškovi. No co, aspoň to mají za sebou. Naštěstí oba bez komplikací, zvládli to v pohodě. Šikulové!
Parta, co nám stavěla domeček, byla taky celkem šikovná. Už 18. listopadu jsme náš vysněný dům přebírali. Předávka proběhla bez problémů. V průběhu prosince a ledna už jsme sice řešili pár reklamací, ale zatím to nebylo snad nic až natolik vážného.
Ten samý den, tedy 18. listopadu, jsem byla znovu na ultrazvuku - zkontrolovat, jestli Babulce bije srdíčko! Srdíčko bilo, takže z mého srdce spadnul obrovský kámen :-). Babulka měřila 11 mm. A já jsem byla fakt dojatá, z nemocnice jsem šla jako omámená, usmívala jsem se jako měsíček na hnoji, jak se říká.
24. listopadu přijeli z Lamontu namontovat nám kuchyň - byli to fakt šikovní chlápci, sice jsem u toho nebyla, ale kuchyň je fakt nádherná a zatím si nemůžu vůbec na nic stěžovat. Vše funguje tak, jak má :-)
2. prosince jsem byla opět v poradně. Sestra mi brala asi 4 zkumavky krve a dokonce jsem zase viděla Babulku, což jsem ani nečekala, že by mi doktor dělal ultrazvuk. Už měřila 32 mm a máme dokonce první fotku! Na doktorovi jsem si dokonce vyprosila doporučení na prvotrimestrální screening do Podolí. Jsem přesvědčená, že to na specializovaném pracovišti prostě umějí líp.
8. prosince ve 13.30 jsme dostali od paní Pejšové povolení užívat domeček - tedy kolaudace proběhla v pohodě, bez jakýchkoli výhrad.
9. prosince dostal Pepča v práci výpověď. Šok! Naštěstí už je to za námi a všechno dobře dopadlo. Dostal poměrně slušné odstupné, tři platy a práci si našel skoro hned novou, snad lepší. Tak že by všechno zlé bylo pro něco dobré?
10. prosince měl Štěpánek školkovskou besídku. Děti byly moc šikovný, docela mě to dojalo, ale možná to je tím těhotenstvím a rozbouřenými hormony. Byla se podívat i babička Hela, na což byl Štěpík hrdej, už dopředu na to upozorňoval paní učitelku.
No a mezítím jsme tak nějak pomalu balili věci v bytě a postupně s velkou pomocí dědy Mirka stěhovali.
19. prosince 2009 - první noc v našem domečku!!! Všichni jsme si na změnu zvykli rychle, až na Ondráška. Pořád chtěl domů :-) Tím myslel samozřejmě do bytu. Nemohl ještě pochopit, že doma už budeme navždycky tady, v ulici Na Sádkách 1014. Řekla bych, že chvíli měl i problémy s nočníkem, nechtěl na něj chodit, několikrát se počural a jednou i pokakal. Ale určitě to bylo tou velkou změnou, protože teď už je zase úplně v pohodě.
22. prosince jsme jeli s Pepčou na screening do Podolí. Kluky jsme v sedm hodin odevzdali ve Staré Boleslavi Pétě a Kamilovi na hlídání. Všichni to zvládli skvěle! My už jsme to tak skvěle nezvládli, protože výsledky nedopadly úplně nejlíp. Z krve mi vyšlo riziko DS 1:323, spolu s ultrazvukem pak 1:670. Já jsem se hrozně bála, aby bylo všechno v pořádku, ale nějak jsem si tohle prostě nepřipouštěla. Těšila jsem se, jak uvidíme Babulku. To jsme teda viděli a docela dlouho, protože pan doktor miminko důkladně prohlížel. Na ultrazvuku DS nic nenasvědčovalo, šíjové projasnění bylo 1,6 mm a nosní kůstku mimi také má. Pan doktor chtěl to riziko ještě více snížit a snažil se ještě podrobně prohlédnout a změřit něco na srdíčku. Ale Babulka je pěknej drak. Ani za deset minut, kdy se pan doktor soustředil fakt jen na to srdíčko, se mu to nepodařilo, mimčo se tak mlelo, že prostě neměl šanci. No z ultrazvuku jsme odcházeli se smíšenými pocity a doporučením na genetiku. Tam nás naštěstí vzali ještě ten samý den, a paní doktorka (i když teda byla trochu zvláštní) nás aspoň částečně uklidnila. Říkala, že to riziko zase není tak vysoké a že ten screening rozhodně není pozitivní. Mluvili jsme o amniocentéze, ale zatím jsme to nechali otevřené. 8. února jedeme do Podolí znovu na podrobný ultrazvuk ve 21. týdnu a potom na konzultaci na genetiku. Podle výsledku z ultrazvuku se domluvíme dále. Musíme doufat, že bude všechno v pořádku, že Babulka je zdravá/ý :-). Fakt je mi jedno, jestli to bude holčička nebo kluk, hlavně ať je v pořádku!!!
23. prosince jsem ještě byla v poradně v Brandýse. Celkem zbytečně, protože doktor mi ani ultrazvuk nedělal, když jsem byla den předtím.
A byl tu Štědrý den, první Vánoce v domečku. Mezi krabicemi, ale co?! Sice to bylo docela hektický, abychom aspoň trošku zkulturnili obývák a kuchyň, ale povedlo se a Štědrý den jsme si fakt užili. Na návštěvu přišli i naši a babička z Čelákovic. Někdy kolem čtvrté jsme všichni do jednoho svorně usnuli na sedačce a křesle a probudili jsme se po páté (kluci ještě dýl). Večeřeli jsme tedy později než obvykle na Štědrý den, ke stromečku jsme šli až kolem osmé, ale i tak to bylo fajn. Kluci byli z dárků nadšení. Hlavně už i Ondrášek to letos vnímal, těšil se co mu Ježíšek přinese. Spát jsme šli všichni ne moc dlouho před půlnocí.
25. prosince jsme tradičně jeli k našim, do Čelákovic a potom do Okrouhlice. V Okrouhlici naše sdělení, že budeme mít další miminko, ani nevyvolalo moc velké překvapení ... Že by s tím všichni počítali?
29. prosince jsme už zase doma uspořádali oslavu Štěpánkova svátku a poprvé jsme využili rozložený stůl (byli tu naši, Péťa s Kamilem a nakonec dorazili i teda Lída se strejdou Standou).
Sice se blížil konec roku, ale my jsme stále měli ještě spoustu věcí v bytě. Takže na Silvestra jsme opět s velkou pomocí našeho taťky odstěhovali zbytek věcí a klíče od bytu jsme tak mohli předat slečně Vadasové. Rozloučení s bytem jsem obrečela. Když jsem tam tak stála a vzpomínala, co všechno jsme tam prožili, že jsme si tam vlastně přinesli oba kluky z porodnice, počali jsme tam naši Babulku, tak jsem se prostě neudržela. Z toho stěhování jsme byli tak vyřízení, že jsme snědli pár chlebíčků, které jsem stihla, ani nevím jak, připravit, podívali jsme se na ohňostroj, který odpaloval někdo tady v okolí na zahradě a kolem desáté už jsme zalezli do postelí.
Nový rok probíhal ve znamení úklidu. Tak doufám, že moc neplatí Jak na Nový rok, tak po celý rok?
4. ledna jel Pepča poprvé do nové práce, Štěpánek opět vyrazil do školky (s pár slzičkama) a já s Ondrulkou jsme zůstali sami v baráčku.
13. ledna jsem byla zase v poradně, sestřička mi vzala krev na tripple testy a doktor zkontroloval Babulku. Mimčo prý vypadá spokojeně. Dostala jsem zase fotku. A nastalo období, kdy jsem ztuhla při každém telefonátu. Sestřička totiž říkala, že pokud by mi výsledky z krve nevyšly dobře, tak bude do týdne volat. No nevolala, a tak jsem si dneska zavolala sama. Říkala jsem jí, že na to pořád musím myslet, tak mě snad pochopila a uklidnila, že je snad všechno v pořádku, protože nikdo nevolal a výsledky zatím nepřišly. A že až je bude mít v ruce, tak mi určitě, pro můj klid, zavolá. Tak teď ještě aby dopadl dobře ten ultrazvuk 8. února! A pak snad budu trošku víc v klidu. Tolik jsem se těšila, jak si to poslední těhotenství užiju! Zatím si teda neužívám :-( Jenom doufám, že se to nijak neodrazí na Babulce a bude to i přese všechno pohodové miminko.
Jinak taky teď řešíme Štěpánkův zápis do školy. Ale o tom se rozepíšu někdy jindy, až konečně vybereme školu. Zatím tápeme. A ani dnešní dny otevřených dveří nám to neujasnily. A to se zápis nezadržitelně blíží, už za čtrnáct dní.
Tak jsem ve zkratce shrnula uplynulé tři měsíce. Snad jsem vypíchla to nejpodstatnější. A teď už se budu snažit psát pravidelněji. Uvidím, jak mi to půjde ...

Každý den se něco děje

Je teprve středa, ale co všechno už se událo! V pondělí jsme začali stavět domeček. Teda ne jako my osobně, ale v šest hodin ráno přijela celá výprava dělníků, kamionů a jeřáb a začalo "skládání skládačky". Když jsme se byli podívat v půl deváté na pozemku, tak už stálo přízemí. V devět ale bohužel začalo pršet a prší prakticky bez přestávky až dodneška. Tak máme trochu strach, aby nám domeček neshnil.
V pondělí večer jsem šla na večeři s Ivanou. Ještě než jsem odešla, ptal se mě Pepča, co to má Štěpánek za pupínek na spánku. Mně nijak moc podezřelý nepřipadal a nepřikládala jsem tomu moc pozornosti. Když jsem se vrátila z večeře, sdělil mi Pepča, že Štěpánek má těch pupínků už docela hodně - na zádech a na břiše. A ráno bylo víceméně jasno. Navštívily nás neštovice. Pan doktor diagnózu jen potvrdil. No jednou to přijít muselo ... Čeká nás dlouhé "domácí vězení", na řadě bude totiž za čtrnáct dní až tři týdny Ondrášek.
V úterý bylo ještě pár drobných zádrhelů kolem domečku, chyběl jakýsi kabel. Jinak domeček už stojí celý. A má i komín. Je to fakt fofr!
Dnes je středa - baráček už má hotovou střechu, je krásná, černá. Dělníci dělají uvnitř - elektroinstalaci, zařízení koupelen ...
A středa byla i důležitým dnem pro Babulku. Dnes jsem byla na ultrazvuku. Tak - těhotná jsem (opravdu, je to tam!), pan doktor viděl gestační váček a žloutkový váček, srdíčko zatím ne, ale netvářil se, že by něco bylo v nepořádku. Tak musím doufat a vydržet dalších dlouhých 14 dní, kdy jdu na kontrolu.
Večer jsem Štěpánkovi ďubkala neštovice tekutým pudrem a napočítala jsem jich přes tři stovky. Až do večera byl Štěpík celkem v pohodě, ale v noci se probudil s brekem, že ho to moc svědí a že to nevydrží. Ale musím ho pochválit, je rozumnej a snaží se se nedrbat. Už teď se děsím, až se osype Ondra. Ten zatím moc rozumnej není.
Zítra je čtvrtek a mě čeká další "vycházka". Jsem objednaná ke kadeřnici na melír. Už se těším, i když zatím vůbec nevím, jak se nechám ostříhat. To bude překvápko.

A je to venku ...

Už jsem to nemohla vydržet a dneska jsem řekla mamce, že jsem asi těhotná. A ona mě objala, smála se a řekla, že má radost. A to jsem se tak bála jí to říct! Neměla jsem tušení, jak to přijme a dopadlo to skvěle. Mám šílenou radost, spadl mi kámen ze srdce a oddechla jsem si. Teď jen, aby všechno dobře dopadlo!!! Příští středu se dozvím víc, jsem objednaná na gyndu na ultrazvuk a snad uvidím tu naši Babulku :-)