Maminčin Štěpánek

Dnes byl Štěpánek po týdnu zase ve školce, brečel tam. Na otázku "Proč jsi brečel?" mi odpověděl: "No protože se mi po Tobě stýskalo!" To je sice hezké, že se mu po mě stýská, že na mě pořád myslí, ale ... Myslím, že téměř v pěti a půl letech, třetí rok školkové docházky by přece mohl vydržet sedm hodin bez maminky, nebo ne? Odpoledne šel do kroužku hasičů, měli jsme domluveno, že ho tam doprovodím, ale do tělocvičny už půjde sám. Souhlasil. Když přišlo na věc a vedoucí zahlásili odchod do školní tělocvičny, začal brečet. Stálo mě to hodně přemlouvání a musela jsem slíbit i malou hračku, aby nakonec odešel. Jak to udělat, aby uměl zvládat různé situace i beze mě, bez breku??? Asi k tomu musí dozrát sám. Snažím se mu dodávat odvahu, říkat mu, že je přece šikovnej, velkej kluk. Když je po "akci", tak mu řeknu, že jsem na něj pyšná, že to zvládnul, že je šikula. Nestačí to. Příště je to to samé v bleděmodrém. Musím vydržet, snad k tomu jednou dospěje sám a bude z něj samostatná jednotka nezávislá na mamince. A možná mi to pak i bude líto ...